DIASPORA - EPISTOLÁRNÍ CESTA PO ASII
Cestovala―li jsem do Asie, bylo to z nezbytnosti mé vnitřní potřeby diaspory, ze silně pociťovaných stupňů nevolnosti v Evropě, její nesnesitelné společnosti, v jejím myšlení, kterým jsem pro sebe zevnitř došla k nejzazším hranicím, kterými zevnitř pohnout více jsem nebyla s to. Nejvyšší stupeň evropské nevolnosti mě donutil. Cestovala―li jsem do Asie, nebyl to zájem o Asii a nebyl to únik z Evropy, byla to poslední mi známá možnost, jak se pokusit jejími ztuhlými rámci ještě vší silou pootočit, pákou svého myšlení z nové vztažné soustavy evropskou ztuhlostí ještě jedenkrát nově pohnout, ještě najít z vně, co možná posledního mi může Evropa nově znamenat.
Cestovala―li jsem do Asie, nesla jsem do ní touhu sebe, postavit se doprostřed vší té jinosti a dívat se, co jsem si do ní přinesla, kdo jsem bez opory vrostlých kosterních rámců, co je mé, a co toto mé vypovídá odsud tam, zpátky do Evropy, o ní, o všem, co jsem v ní nechala cizího i svého. Poslední krok k porozumění nějaké soustavě, jejím možnostem, je změnit vztažnost, paralaxu, a nejlépe, jde―li to, podívat se na ni co možná zvenčí.
Cestovala―li jsem do Asie, potřebovala jsem nástroj, kterým vytěžím nejvíce možností, významů, jímž přijdu k nejvíce různým znamenáním. Z nezbytosti jsem takto vymyslela specifika Zcestných textů, pravidla dopisů, a moje diaspora z Evropy pak vedla Asií jimi: má vlastní epistemická diaspora z Evropy, abych v možnosti toho změnila epistemologii sebe, byla z nezbytnosti epistolární.
Svou nakonec půlroční cestu Asií, vlastními silami a z nezbytnosti bez příprav, téměř bez informací předem, bez plánů a rozvrhů zřídka jiných než ze dne na den, napříč Ruskem, Mongolskem, Čínou a po HongKongu, zkušenostmi, zážitky, rozpínáním limitů mysli, hranic i fyzických, scenériemi, setkáními, objevy, nápady, soustředěními, úvahami, strachem i ohromením nad ohroženími těla i mysli, nad ztrátami, ubýváním i narůstáním, nalézáním nového, rozepisovala jsem v dopisech jednotlivým „svým lidem“ a listy aktuálně posílala, každému zvlášť, v napřenostech a nezbytnostech mých jedinečných vztahů s každým z nich, o kterých už ani nebylo možné vědět, kudy a jestli se povinou dál.
A nyní mluvím již pouze o této jedinečné komunikaci, pohyby textem světem, na samém konci škály, kde už nejsou pro text (pohyb) jiná pravidla, než udržet se vzájemně na hranici srozumitelnosti: pouze společná slova a pravidla jejich spojování, tedy je―li koheze, koherence se pak už musí dostavit, netrváme―li předem na tom, komu a kam to bude, jsme―li jen otevřeně celými sebou důsledně napření, co si ještě dokážeme tím vzájemně přivodit.