DIASPORA - VÝŇATEK Z EPISTOLY O RUSKÉ SAUNĚ
„...všechno v ruských velikostech, a tedy v sauně šílených sto patnáct stupňů, tísnili jsme se nazí v koutku na podlaze, ničeho se nedotknout, třením o vzduch pálila slupka nosu, oční víčka, uši, ramena...vydržet...kluci utekli po patnácti minutách...já vydržet, kam až...myslela naši saunu na Brtníku, Terezko, bylinky nad zažehlými kameny, třas vědomí, když si jde po hraně, sestupuje po výkonu vlastní cesty a rozšiřuje se po stupních, v překonávání sebe sama...vždycky je možné ještě o vteřinu prodloužit vědomí nesnesitelnosti, ještě o jednu a o další, tys mě učila takhle sestupovat, neuhnout si...tělo jako esenciální pálení...v čisté bolesti, v tom stupni, kde vědomí o ní přebije všechno ostatní, tělo už není tělem, o které se staráme, stává se platformou informace o existenci...v takových chvílích čas je intenzivní vědomí o vlastní napřenosti, posuvném vznikání, cítíš, jak se protahuješ z neexistence, dobýváš sebou prostor příštího dění...kam až dovedu být, vydržet pocit, kterým je bolest (a může to být i slastí, slast dovede obrátit vědomí k sobě úplně stejně intenzivně ― rozdíl mezi slastí a bolestí od jistého stupně intenzity je jedině v tom, že bolest lze vědomě prodloužit, vydržet mnohem déle...slast je bodová, má vrchol, ze kterého rovnou strmě opadá, a vůlí nelze se v ní udržet déle než několik zoufale krátkých okamžiků...bolestí se lze stejně zoufale dostávat dál, vůlí pracovat)...a pak ta náhlá myšlenka, kmitnutí, které to napínání zlomí, vědomí člověka, že nemusí ― že to stejně tak dobře nemusím vydržet...i zlomek vteřiny je potom nepřekonatelný dostatečně rychle, nutnost v prostoru fyzicky překlenout centimetry k východu dohání k šílenství, vytrhnout dveře, zalknout se, téměř se zhroutit v intenzitě přechodu, jen na minimum ztenčenou linií vůle se pronést těch několik nutných kroků... řezavý záblesk chladu, jak se k tobě Bajkal animálně natáhne, spláchne tě a spolkne, myslím na tebe a křivkou tvých vystouplých žeber, tvou jehelnou štíhlostí se prolamuji do jeho černých vln, je půlnoc, a pak už tiché anestetikum propasti, diskontinuita rozdílu odkrojí vnímání ― ještě neexistuje škála tělesné zkušenosti v takovém prodloužení, na kterou by se tyhle hodnoty daly vynést... jsem chvíli za hranicí...než se dostatečně rozšíří, než se vytvoří tělesná zkušenost, lze se nechat pokojně unášet v meziprostoru prvotního tápání, půlnoční černá voda Bajkalu a bezhvězdná noc s tím naprosto souzní, jedno přechází v druhé bez rozlišení, bez pocitů anestetizovaného těla jediné, co zbývá k vnímání, je pohyb, bezrozměrný, ve tmě vznášení ― není nahoře dole, není rozdíl mezi větrem a vodou, není nic než tma a houpání a tušení, že něco se probojovává k vědomí, že něco k sobě pracuje...a potom to nastává, k sobě přicházení...to už ležím na pryčně za skleněnou stěnou, do níž bije vlnami Bajkal, a soustředím, nechávám, ať se to naplno spustí: rozjíždí se šílený jekot buněk, souzvuk táhlých sirén, sténání, jak se každá propadá do sebe ve frenetickém starání o život, vyrovnat nepochopitelný tlak krve, ten maniakální rozdíl teplot, dosud nezažitý, jak se každá buňka pouští ostatních, jako ruce rozeštvaných dětí, když se pokouší sama pro sebe najít klíč, jak se zachovat, přežít neznámou intenzitu ohrožení...a buňky na celou širou pláň okamžiku přestávají spolupracovat, stahují vzájemná spojení, síť, která vytvářela tělo...a vědomí, které se plovoucí odevzdaně otáčí mezi tím, ve volném prostoru mentální plazmy mezi buňkami, které spolu nekomunikují, které se pro teď rozpadly do solipsistních pokusů, jak se každá otočila do sebe dovnitř...a potom se škála rozšíří, zkušenost zaznamená jako srozumitelná a tělo se znovu sepne, upokojené vysvětlením, vědomí se stává svědkem nového zrodu celistvosti... Jsem tady, Terezko, byla jsem v ruské finské sauně, roztopené drsnými rybáři doběla, jsem vykoupaná v Bajkalu, zachumlaná jen do ručníku kráčím noční podzimní všemi opuštěnou vesnicí po jeho břehu, lidé v domcích spí, nikdo nevidí polonahou malou postavu, jak se ubírá pryč, až tam, kde za dřevěnou ohradou proti nebi strmí do písku zabořená rezavá kostra obří vojenské lodi, na kterou hraje vítr, meluzína vyluzující samotu. Cítím mocně, co to znamená tady být, jsem tu jediná, tady a teď, kdo rozepíná tmu, větší než vesmír.“