DIASPORA - VÝŇATEK Z EPISTOLY O MONGOLSKU
No ale pak stejně ― stojíš a díváš se kolem sebe dokola a víš, že jsi sám ― všude jinde o tom musíš přemýšlet, dobrat se toho ― a tady nejde to nevidět, do kostí necítit. Pro mě je zvláštní stanout v tak dokonalé vizualizaci toho, co si v sobě celý život nesu a v Evropě musím složitě uhajovat proti intuici ostatních lidí. Faktem ale je, že krajinní, divocí Mongolové téměř postrádají abstraktní myšlení, jsou ryze praktičtí, používají se navzájem k úkonům, aby přežili, berou, co potřebují, z celoročně se pasoucích stád jen ubírají maso do hrnce, ze kterého společně jedí, postrkují se, kde se právě chtějí mít, bez existence vysvětlení, jen z nutkání fyzických potřeb, ohřívají se vzájemně v doupatech. Kdyby ve stejné krajině měl žít sem přesazený Evropan, z každého tisíce by sotva jediný nezešílel při vyvinutém abstraktním myšlení tím neustálým vědomím své samoty, závažností své existence, která musí být soběstačná. Viděl jsi Urgu? Michalkovův film, nádherný, a ve své nádhernosti se málo chápe, Evropanům nemůže být zřejmé, jak velice je experimentální, nedokumentární... Michalkov totiž vytvořil přesně to, co by mě zajímalo ― dal páru mladých Mongolů evropské abstraktní myšlení a umístil jejich jurtu na hranice vnějšího Mongolska (tam, tam jsem chodila pěšky mrazem absolutní samotou křížem krážem, v 3D vizualizaci samoty, v tomhle ročním období už i bez Mongolů, přestěhovaných do mírnějších podmínek). Jistěže se zbláznili, ale divoce a pyšně, s vědomím dobyvatelských vládců ― a sledovat se to dá v tom filmu jen ve formální
struktuře, do které se postupně přepustí obsah příběhu... nebudu přesnější, nejdřív se podívej. Mluvit můžeme pak, bude―li nějaké.
...uprostřed prázdna zvlněných mongolských kopců musím myslet na Terezčiny pokusy popsat mi svoje „nebytí“... krajina sama dělá za mě určitý stupeň práce, zneviditelňuje mě, zprůhledňuje do křišťálové čistoty, průzračnosti bytí... a přitom ona průzračnost, když se na ni soustředím, nespočívá ve zjednodušení, převodu na pouhý fakt existence ― jsem tu u vědomí plnosti, složitosti všeho, co mě vytváří, jsem plně u svého vědomí, a to je ponořené v prázdné krajině, široko daleko samo a při pohledu do vzdálených krajinných horizontů, kde není jiného nic, vidí svou samotu ― a celistvost. A je nerušené, protože při takovém rozhledu je ona samota a celistvost daností, není důvod a ani možnost těkat. Vědomí spočívá ohromené svou celistvostí zde, zhlíží se v krajině, zrcadlí se, vidí se v ní, neboť je vymezené viditelnými vzdálenostmi své nenarušitelnosti. Viditelná vzdálenost je záležitost významu. Jaké tohle musí být uprostřed plání sněhu, kde na bílém lesku ani očím nejde spočinout a kde se vědomí nemůže uchytávat rozmanitosti tvarů stromu, kamene, odstínu šedi, kde musí stanout již úplně samo na sobě... něco z toho tu cítím... ještě nevím, ještě jsem neměla dost času zažít a promýšlet, ale je to majestátní a prosté...mám teď pocit, že se to nedá slovy pojmout, ale můžu se aspoň slovy snažit zjistit proč ― a tím k tomu přijít, a dostat se tak zase už jinam... Myslím tady často na ten film, Hero... ale je to ještě jednodušší... s každým obrazem pohledem na široko daleko jediný strom, absolutní kámen, samu o sobě horu, stádo,
oblohu, pláň se mi tu z nezbytnosti jejich existence vynořují z paměti krajiny příběhy, zkazky, legendy... není to už jen tak, že vypravěč existuje, aby vytvořil vlastní příběh ― tady je v životě mnoha lidí jen jediný strom, jediný kopec ― který už takto svou výlučností má magickou přitažlivost úběžníku životů, ještě než se vůbec začaly odvíjet, musel mít auru nezbytnosti příběhů, svědka všech významných událostí v životě člověka (kde by ses v prázdné krajině s jedním kopcem, jediným stromem, jediným jezerem na padesát kilometrů sešel se svou dívkou? se sokem k souboji? s přítelem ke shledání, k rozloučení? kam bys hnal svého koně stanout sám se svým smutkem, úzkostí, radostí? podíváš se po krajině a víš, na co se jako modrý fáborek buddhistických poutníků na strom u cesty naváže tvůj život, víš předem, kam se podívat, abys viděl prostor svých příštích lásek i tragédií...)... není to tady tak, že různí vypravěči si utkají různé příběhy, které osídlí postavami a předměty... tady je na začátku strom, který si vytvoří různé vypravěče... Ještě než se seznámíš se svou dívkou, už dávno víš, kde se s ní jednou budeš milovat a kde jí necháš vzkaz, že ji opouštíš, vyháníš. Michalkovova Urga.“