MYŠKIN - O VZTAHU JEDINCE A SPOLEČNOSTI
"Společnost [dějinců] v nevratném a jedinečném dění skutečnosti znamená popírat je, navzdory času si trvat na sobě známém, v každém okamžiku popřít změnu, rozlévat v čase nehybnost proměňováním všeho, co by mohlo vést do nového, na opětovnost, trvalost, stálost, neměnnost, znovunalezení se bez nových možností. Společnost je táž. Vše „nové“ je třeba vysvětlit tak, že opět potvrdí ji, společnost, stávající stav, ne změněný, jen o to lépe vysvětlený. Společnost [dějinců] si v čase stále lépe rozumí, stále té samé, času k popření.
Jedinec [opak dějince] se v čase neustále, kvalitativně mění; čas jedince je řada bodů reflexe, a v každém se jedinec nachází jako někdo nový, nevratně ruší minulost, v nové přítomnosti zakládá i minulost novou. Není na co navazovat, to je jedinečnost, jedinec, kdykoli se na sebe podívá, je jiný, uděluje si nový smysl, nově se rozvrhuje, všechny možnosti. A jedinečnost je nekomunikovatelná, nekomunní, neboť i komunikace, v čase, je procesem, i s každým použitím jazyka se měníme, ztrácíme minulost, stáváme se nově, jedinečně, i svou minulost můžeme myslet jen nově, noví, měníme ji, tvoříme novou. Právě vyslovování, myšlení toho, co vyslovím, je pro jedince snadnou příležitostí k reflexi, a tedy k proměně.
Avšak aby mohl jedinec existovat, reflektovat se, aby mohla být jedinečnost ke změně využita, potřebuje ve velmi určité míře existenci společnosti [dějinců], která k tomu zajišťuje v čase stabilitu nástrojů, kódů, jež jedinec využívá vždy jen k vlastnímu jedinečnému dění, čímž jejich stabilitu stále znovu ruší. Ostatně, aby společnost mohla trvat sama na sobě, aby vůbec měla na čem v čase trvat, potřebuje jedinečnost, jedince, jako materiál k popírání, k opětovnému sebeustalování, vůči němuž se stále znovu vymezuje jako táž, čímž jej odsuzuje ve svém světě k neexistenci; potřebuje změnu, aby se jejím popřením znovu našla stejná, společná i v čase, a takto mohla i v čase jako nějaká vůbec existovat."